It's my precious life

31. srpna 2011 v 21:51 | Yuuri ^^ |  Ostatním
Tenhle nápis mám fakt ráda. Dokonce k němu mám i ilustraci, na kterou sem dám akorát odkaz, protože právě teď není důležitá, jelikož se nevztahuje k tomu, o čem budu kvákat.

Vážně jsem přemýšlela nad tím tématem "Můj příběh". Kdybych měla psát o svém božsky úžasném milovaném nejlepším a hlavně bezvýznamně nudném životě, tak byste umřeli nudou. Vážně. Je pravda, že mám nějaké perličky a že svůj život mám vážně ráda, ale to si člověk obvykle uvědomí v situacích, kdy je mu na nic. No ale abych jen nekecala kraviny, mám tu svůj krátký příběh, který bych spíš nazvala "O zkušenost navíc". Stalo se to zhruba před 2 masíci. Here we go.

***
Normálně úterky nesnáším (protože je to ještě daleko od víkendu), ale tentokrát jsem z toho dne byla celkem nadšená - povedlo se mi si vylepšit známky. Spěchala jsem s autem na kreslení, protože už jsem měla zpoždění, ale že bych se nějak klepala nervozitou, že jdu pozdě, to fakt ne. Konec konců tak chodím celkem často.
Každý den projíždím křižovatkou u gymplu, abych u něj zaparkovala. Každý den se rozhlížím úplně stejně a vjíždím úplně stejně. Tentokrát si ale můj mozek řekl, že přehlédne jedno auto, které se blížilo ke křižovatce a dá příkaz k tomu, abych se rozjela. Ještě mi v hlavě projela myšlenka "Kdyby tam někdo jel, tak si akorát zpomalí, no...". Hned po této větě jsem ale viděla, jak se z pravé strany ke mně blíží větší auto. Bylo to vážně jako ve zpomaleném záběru. A jediné, co jsem stačila udělat, bylo přidat plyn a vykuleně čekat, co se stane.
CRASH! Auto (ne-li dodávka) narazilo do boku mého Keijiho, který odskočil o kus dál, že zatarasil jeden pruh silnice, do kterého jsem chtěla vjet.
Nastalo naprosté ticho, které doprovázel neidentifikovatelný zápach. Tušila jsem, že to bude nějaký kouř a v tu chvíli jsem nechtěla vědět, z čeho byl. Na pravé ucho jsem neslyšela. Teprve po té, co jsem pronesla "Ježíši...", se mi trochu uvolnilo a měla jsem ho jen zalehlé. Po této úlevě, že jsem neohluchla, jsem dokázala vystoupit z auta a čelit řidiči, který akorát vystupoval ze svého.
"Ježiš, moc se vám omlouvám," vyhrkla jsem okamžitě, co jsem vystoupila.
"Ženská, na co myslíte?!" Vykřikl trochu vztekle, ale v tu chvíli jsem tuto ostrou poznámku nevnímala. Necítila jsem žádnou lítost, ani úzkost, stud... nic.
"Na spoustu věcí," usmála jsem se omluvně, "moc se omlouvám, je mi to hrozně líto." Samé ohrané věci: je mi to líto, omlouvám se - jen naučené fráze. "Ale nemáte to tolik naražené a hlavně, že nejsou žádná zranění," úsměvně jsem okomentovala jeho téměř nepoškozené auto s pár škrábanci.
"No to ne no, to ty jsi dopadla, holka," kývnul hlavou ke Keijimu a až teď jsem si uvědomila, že on boural do MÉHO auta. Celé pravé dveře promáčklé i s jejich prahem. Nic. Ani to se mnou nehlo.
"Tak zajedeme ke kraji asi ne?" Vyrušil mě z mé bezmyšlenkovité meditace, kývnul na mě a šel do svého auta.
Následovala jsem jeho rozkaz a sedla si zpátky. Až teď mi došlo, že se mi kouří z pravé strany a už jsem chtěla vyběhnout z auta a čekat na ohromný výbuch za sebou, skákat do výšky a šťastně to přežít jako v Kobře 11, ale hned na to mi došlo, že se akorát kouří z toho airbagu, který vylítnul při nárazu na spolujezdcově straně............. Už nebudu koukat na filmy.
Nastartovala jsem, pomalu se rozjížděla a v tu chvíli mi auto chcíplo. Zopakovala jsem vše stejně a zase chcíplo. Další pokus byl opatrnější, nic. Chvíli jsem jen zoufale seděla na sedačce, ale pak to zkusila znova a Keiji se o trochu posunul.
"Keiji, jeď, lásko," zaúpěla jsem zoufale. "Nemůžeme tady takhle stát!"
Keiji jako by mě slyšel a rozjel se. Rychle jsem zajela na kraj, vypnula auto, pohladila ho po volantu a chtěla zatáhnout za ruční brzdu. Byla již zatáhnutá, to byl ten důvod, proč mi to vždycky chcíplo. Ach... Teď se tomu akorát směju.
"No, co budeme dělat? Chcete zavolat policajty?" Zeptal se pán, když jsem vylezla.
"Ne, tato částka není tak vysoká, abychom je museli volat. Budeme muset sepsat záznam o dopravní nehodě," zvedla jsem hlavu s úsměvem k čtyřicátníkovi, který evidentně o tom neměl ani páru.
"Aha a máte tady ty papíry?"
"Bohužel ne, ale mám je doma, takže se budeme muset domluvit, kde se sejdeme."
"Tak třeba v (Blabla) v sedum?" Popsal mi cestu, kde bydlí, ale já ho vůbec nevnímala. Když jsem si uvědomila, že je důležité ho poslouchat, snažila jsem se vstřebat alespoň konec. Zopakovala jsem to, co jsem slyšela a on mi k tomu zopakoval ten zbytek, který jsem stejně pak opět zapomněla.
"Ale vy jste vážně dopadla teda..." řekl znova a díval se na tu spoušť, kterou zanechalo jeho auto.
"To jo no," zasmála jsem se, ale začala jsem cítit, že se ke mně hrnou všechny pocity, a potřebovala jsem okamžitě odejít.
Rozloučili jsme se s mými stereotypními frázemi a já zalezla zpátky do svého Pežůtku. Musela jsem okamžitě pryč. Začala jsem cítit všechny pohledy svědků na svých zádech a ústa se mi začala tvarovat do takového toho výrazu, když brečíte, ale přitom nechcete být přistiženi.
Rychle jsem nastartovala a rozjela se. Slzy se mi spustily proudem jen co jsem uslyšela jeho zvuk motoru.
"Keijii~" opakovala jsem mezi vzlyky a hladila své zraněné auto po volantu.
Přijížděla jsem k našemu domu, těšila jsem se, až zastavím a budu moct se v autě vybrečet, abych nedělala scény doma. Zastavila jsem, ale všimla si, že sousedé se svými známými stáli u plotu a sledovali jejich strom. Rychle jsem vystoupila a nepozorovaně utekla do baráku. Zavřela jsem dveře a sedla si na botník. Přestaň brečet! Křičela jsem na sebe v duchu, ale nepomohlo to, jen jsem se trochu více uklidnila. Pomalu jsem se šourala ke kuchyni, kde jsem slyšela rodiče a čím blíž jsem byla, tím hůř jsem se cítila. Hned při prvním vzlyku se ozvalo: "(Yuuri)? Stalo se něco?" Chtěla jsem jim odpovědět: Nabourala jsem, ale místo toho se mi ucpalo hrdlo a znova jsem zavzlykala. Slyšela jsem, jak někdo rychle vystřelil ze židle, ale to už jsem došla ke kuchyni a s rozteklými oči jsem vyvzlykla: "Já bourala..." Nevím, jak se tvářili. Ale představovala jsem si vykulené oči mámy a zadumaný tátův pohled.
"A je ti něco?"
"Ne, jsem v pořádku, ale autoo..." Můj brek začal být hlasitější a ukázala jsem ke dveřím. Rodiče se sebrali a šli se podívat. Zůstala jsem v chodbě a s brekem čekala jejich reakci. Nemyslela jsem si, že na mě začnou řvát, ale i tak jsem stála jako přimražená.
Po chvíli přišli zase zpátky. "Nebreč, je to jen kus plechu, opraví se to," řekl mi na uklidnění táta a odešel k televizi. Máma mlčela - bylo vidět, že je naštvaná, ale při pohledu na mě věděla, že jsem se potrestala sama už dost.
Kus plechu? Oni to možná nevědí, ale já moc dobře vím, že ten "kus plechu" je můj přítel! Vždycky jsem měla tendence mít s věcmi velmi vysoký citový vztah a na Keijiho jsem si zvykla velmi rychle. Ten "kus plechu" je právě teď raněný a bude muset jít do opravny, kde bude dlouho sám!
A byl sám téměř tři týdny. Nechápu, proč jim to tak trvalo.
Teď už konečně si můžu sednout za volant a cítit Keijiho pohodářkou osobnost, kterou jsem si k němu přiřadila. Možná to někomu připadá ulítlé, ale to je teď to poslední, co mě zajímá...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama