Já a auto

19. prosince 2010 v 17:18 | Yuuri ^^ |  Ostatním
Yuuri

Jinak řečeno... Já a Keiji.

Téměř každý z mládeže v mém věku se těší na svůj řidičák. Ti, kteří k tomu budou mít auto, se na něj jistě těší mnohem víc. Mě, jako rozmazleného fracka docela bohaté rodiny, nijak nevzrušoval pocit, že už bych od 18ti let mohla řídit. Na informace: "Budeš si dělat řidičák," jsem akorát odpověděla: "Dobře, tati."
Nikdy mě nenapadlo, že bych si měla dělat řidičák tak brzo a že bych vůbec nějaké auto chtěla. Ježdění autobusem mi vyhovovalo, akorát mě štvalo, že mě rodiče museli brát domů autem, když jsme měli odpoledku. Proto jsem taky na to přistoupila.
Už nikdy bych se ale do autoškoly nevrátila. Nejlepší byly hodiny teorie, kdy jsem bojovala se spánkem. Když se mi povedlo otevřít oči, postřehla jsem, že děláme nějaké ty divné testy, ze kterých budeme dělat i tu zkoušku. Polovina lidí řvala mezi sebou "A! C! B!" Já vždycky jen seděla v tý lavici a tikem v oku a vydala ze sebe písmeno, který se ozývalo nejvíce.
Praxe nebyla tak strašná, jelikož jsem velký flegmatik co se týče pudu sebezáchovy. Mám ho dost a dost, ale zase tak často se neprojevuje. Myslela jsem si, že budu jezdit jako stará babka, která si jede v polorozpadlým vozíčku pro vajíčka k Božce, ale nakonec jsem projížděla prázdné křižovatky na čtyřku a doprovodným hulákáním instruktora... Nevadí *zazubí se*
U toho ježdění v autoškole bych ještě chvíli zůstala, i když ježdění pak s Keijim je mnohem více pikantnější. Jako že se mi povedlo jet ke kruháku a instruktor ještě: "Jede ti z leva červený auto" a já jedu dál. Takže nebýt instruktora, tak skončím jako rozbitá ozdoba uprostřed kruháku. Že jsem byla líná si zastavit na stopce. To je takový malý detail. Že jsem nezstavila chodci, páč jsem si ho nevšimla, že stojí a čeká, až mu zastavím... to jsou přece jen +4 body.

Ale TEĎ přichází to, na to jste všichni čekali!! A to jsou mé zážitky s Keijim. Kdyby někdo byl odborník a chtěl vědět, jaké přesně auto mám, tak je to malý červený auto. /Karin: Pro odborníky *vyprskla smíchy*/ Dobře, ještě vím, že je to tří dveřový Peugeot. Tím jsem zhasla. Děkuji.
Řeknu můj první vtipný zážitek. Byla to snad má 3. jízda s Keijim, kdy jsem měla brát bráchu a svoje dvě kamarádky do školy. Nastartuju, chci se rozjet a Keiji nějak divně trhá. Říkám si, že jsem asi špatně zařadila, páč ta řadící páka mu pořád nějaký problém. Tak to zkusím znova a furt to tak divně trhá. Nakonec se brácha začal smát a říká: "Yuurinko, ono by to chtělo dát dolu tu ruční brzdu." Ale to štěstí s ruční brzdou se mě drželo dál. Když jsem holky v ten samý den přivezla do školy, tak jsem si říkala, že raději tu brzdu dávat nebudu, abych na ni zase nezapomněla. Když jsem akorát vystoupila z auta a obcházela ho, slyším své kamarádky "Yuuri, ono to jede!!" Dostala jsem šílený záchvat smíchu, mezi kterým jsem křičela, až zatáhnou za ručku. Ještě že jedna z nich má rychlé reakce.
Po týdnu ježdění, kdy na sněhu více přibylo, jsem jela večer domů. Opět jsem tak trochu zapomněla na ručku a když jsem stále zastavovala a snažila se rozjet do kopečka u kruháku, tak Keiji chcíp a nazdar. Málem jsem umřela smíchy v tom autě taky. Naštěstí to byl můj poslední zážitek s ručkou.

Ale jsou tu další zážitky!! Jako například - náklaďák. Najedu si k hlavní silnici a kouknu se, jestli na ní mohu najet. Nějaký náklaďák jel celkem daleko od mně, tak jsem tam vjela. V tu ránu byl ten náklaďák za Kejiho zadkem a troubil. Ten blbec musel jet buď hrozně rychle nebo si schválně ještě přidal, aby mě dohnal. Celou dobu jsem toho idiota měla za prdelí! Projela jsem jen tak tak přes semafor, kde mi už pomalu skákala červená a on se mě stejně držel a projel i na tu červenou! Ještě že jsem po těch 5 kilácích zatáčela jinam. S tím se jistě ten blbec špatně smiřoval, páč hrozně troubil a blikal. Ach jo.
Ale ten největší zážitek, který se mi stal dneska, mě přivedl k tomuto článku.
Maminka chtěla, abychom s bráchou nazdobili perníčky, tam mě s mým drahým sourozencem poslala pro vajíčka. My vesele nasednem do auta a jedem. Když jsem přijížděla k tomu obchůdku, tak ještě jak jsem byla daleko od něj, tak jsem si myslela, že nemůžu zastavit tam, kam jsem chtěla, a tak jsem rychle zabrzdila, abych mohla vjet ke krajnici, která byla blíž než můj připřavený cíl. A jak jsem koneckonců jela rychleji, než jsem chtěla, tak jsem to díky sněhu neubrzdila a napálila do kopce shrabaného sněhu. Naše výrazy s bráchou se nadají popsat. Cítila jsem se jako z rodiny Simpsonů, páč jsme pak oba propukli v hlasitý smích. Tak jsem si chtěla couvnout, abych v tý hroudě nezůstala, ale co se stalo... No vlastně se nic nestalo, páč se mi Keiji ani nehnul. Uvízli jsme! Takže jsme s bráchou vystřelili z auta a snažili se Keijiho vyhrabat, nešlo to. Tak jsme pak zavolali taťku a ten nás s mamkou zachránil (odhrabávali jsme a tlačili). Bohužel nás ale zachránil velmi drastickým způsobem, páč Keijiho kola páchly a hrozně se z nich kouřilo, jak taťka stále přidával plyn. Málem jsem se rozbrečela, když jsem viděla Keijiho tak trpět. Ale. Už je to v pořádku. Snad se na mě Keiji nezlobí... /Karin: Naivní.../

Tím bych asi skončila svůj velmi dlouhý proslov. Děkuji za (ne)přečtení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jaký holub si sedl na oranžovou lavičku? ^^

Fialový
Červený
Žlutý
Růžový
Modrý
Zelený

Komentáře

1 Kaori Kaori | Web | 19. prosince 2010 v 17:59 | Reagovat

Byl to Francouz, je to jasný

2 Yuuri xP Yuuri xP | Web | 19. prosince 2010 v 22:05 | Reagovat

Já si taky myslim, Kaori xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama