Prosinec 2010

Pár věcí, co říct

29. prosince 2010 v 22:10 | Yuuri ^^ |  Né, Kami-sama?
Né, Kami-sama!
Ua! /Karin: Co to bylo? O.o Yuuri: Výkřik? Karin: Proč? Yuuri: Protože... proto? Karin: Ach .. tak/ Změnila jsem design a ti, kteří jste se mnou už od začátku (třeba Kaorice *úsměv*), tak jste si jistě všimli, že už jsem ho tu měla. Tamten byl už na mě moc světlý, potřebuju se zase schovat do své tmavé díry.

Tak to bylo první - změna designu.

Teď mám problém. Jelikož celý vánoční prázdniny pařím Disney pohádky a vůbec věci všeho takového druhu, mám na vás otázku. Jsou asi tři pohádky o malých lidech - O Malence Thubelíně, Zvonilka a...? *pozvedne obočí* Kdo mi řekne odpověď, pošlu mu balíčkem padesátku /Karin: To si dělá pr*del! x// Sayu: O pohádkách se nevtipkuje!!/. Pamatuju si tu pohádku, že jsem na ni koukala jako malá. Jediný, co se mi ale vybavuje, je malý princ na nějakém psovi, pak jak padá do těsta a... ještě začátek jak nějaká víla sedá na trůn a oplakává uneseného prince. Pak je ještě velkej král někde zavřený a oni se ho odtamtud snaží dostat. Tak, tím jsem skončila.

Takže to bylo druhý - pohádka o... tři tečky.

No a to je vlastně vše, co jsem chtěla, nashledanou.

Fantazie na uzdě!

26. prosince 2010 v 13:40 | Yuuri ^^ |  Né, Kami-sama?
Né, Kami-sama!
Já vážně jednoho krásného dne chcípnu na státní útraty! ... To jsem říct nechtěla. Nevadí.

Zrovna před chvílí jsem dostala nehoráznou chuť psát! Sakriš, já bych tak ráda psala, až bych brečela, ale... co? Všechny příběhy, které mám v hlavě, jsou klišé nudný romantický hnusy. Ale ráda o nich píšu, takže mám takhle rozepsaný 2 příběhy už rok, ale nikdy jsem se neodvážila je zveřejňovat, protože to se číst nedá. Ale já tak závidím těm lidem, kterým koukám na blog a oni tam zveřejňují svoje povídky, které lidi čtou *povzdech* taky bych psala, kdyby mi to alespoň šlo a měla jsem příběh. Moje psaní skončilo nástupem na gympl a mám pocit, že už ani nenastoupí, protože bych se za svoje práce musela stydět.
Bude to hlavně tím, že jsem přestala číst. Vždycky si totiž říkám "ne, Yuurinice! Nejdřív povinná četba, pak to ostatní"... Nakonec to skončí tak, že nečtu ani jedno a místo toho si kreslím nebo si vymývám mozek internetem a anime. Pak se divím, že kvalita mého mozku klesá *nervózně se zasměje*

No ale konec toho stěžování! Tímhle článkem jsem vlastně chtěla říct, že se zase začnu snažit tvořit příběhy. Kdyby tu něco přibylo (což pochybuji), tak to berte nějak s rezervou.

SEKO

19. prosince 2010 v 22:09 | Yuuri ^^ |  Škráb, škráb, čmár, čmár...
Měli jsme za úkol si vytvořit vlastní politickou stranu. Káťa vymyslela název SEKO = Strana EKOlogická. A tady je můj plakát na ni. Ale nedělala jsem ho jen já. Nadpis a kousek vybarvování udělali ještě mé dvě spolužačky.
Málem mi vybouchla hlava než jsem nakreslila ty ruce.

SEKO

Čemu se smějí MatFyzáci

19. prosince 2010 v 17:27 | Yuuri ^^ |  Have some fun ^^
*Umírá smíchy, až protekla židlí* Tak to je konec. Zrovna nedávno jsme se s holkama šíleně smáli tomuto vtipu:

Pí a i
Pak jsme se ale sekli a uvědomili si, že se smějeme MATEMATICE?! Ani bych se nedivila, kdyby to většina nepochopila. Jsme pyšní, že umíme dělit nulou a počítat se záporným diskriminantem. Ale... ale... kdy? Kde? Jak?! - se ze mě stalo tohle?! Já už se směju i matematickým vtipům?! Při tomto menším uvědomění mi Angee poklepala na rameno a povídá: "Neboj, může být i hůr"
Protože takhle se baví Matfyzáci:


*Padla opět smíchy pod stůl* Mám dost, pro dnešek končím!

Já a auto

19. prosince 2010 v 17:18 | Yuuri ^^ |  Ostatním
Yuuri

Jinak řečeno... Já a Keiji.

Téměř každý z mládeže v mém věku se těší na svůj řidičák. Ti, kteří k tomu budou mít auto, se na něj jistě těší mnohem víc. Mě, jako rozmazleného fracka docela bohaté rodiny, nijak nevzrušoval pocit, že už bych od 18ti let mohla řídit. Na informace: "Budeš si dělat řidičák," jsem akorát odpověděla: "Dobře, tati."
Nikdy mě nenapadlo, že bych si měla dělat řidičák tak brzo a že bych vůbec nějaké auto chtěla. Ježdění autobusem mi vyhovovalo, akorát mě štvalo, že mě rodiče museli brát domů autem, když jsme měli odpoledku. Proto jsem taky na to přistoupila.
Už nikdy bych se ale do autoškoly nevrátila. Nejlepší byly hodiny teorie, kdy jsem bojovala se spánkem. Když se mi povedlo otevřít oči, postřehla jsem, že děláme nějaké ty divné testy, ze kterých budeme dělat i tu zkoušku. Polovina lidí řvala mezi sebou "A! C! B!" Já vždycky jen seděla v tý lavici a tikem v oku a vydala ze sebe písmeno, který se ozývalo nejvíce.
Praxe nebyla tak strašná, jelikož jsem velký flegmatik co se týče pudu sebezáchovy. Mám ho dost a dost, ale zase tak často se neprojevuje. Myslela jsem si, že budu jezdit jako stará babka, která si jede v polorozpadlým vozíčku pro vajíčka k Božce, ale nakonec jsem projížděla prázdné křižovatky na čtyřku a doprovodným hulákáním instruktora... Nevadí *zazubí se*
U toho ježdění v autoškole bych ještě chvíli zůstala, i když ježdění pak s Keijim je mnohem více pikantnější. Jako že se mi povedlo jet ke kruháku a instruktor ještě: "Jede ti z leva červený auto" a já jedu dál. Takže nebýt instruktora, tak skončím jako rozbitá ozdoba uprostřed kruháku. Že jsem byla líná si zastavit na stopce. To je takový malý detail. Že jsem nezstavila chodci, páč jsem si ho nevšimla, že stojí a čeká, až mu zastavím... to jsou přece jen +4 body.

Ale TEĎ přichází to, na to jste všichni čekali!! A to jsou mé zážitky s Keijim. Kdyby někdo byl odborník a chtěl vědět, jaké přesně auto mám, tak je to malý červený auto. /Karin: Pro odborníky *vyprskla smíchy*/ Dobře, ještě vím, že je to tří dveřový Peugeot. Tím jsem zhasla. Děkuji.
Řeknu můj první vtipný zážitek. Byla to snad má 3. jízda s Keijim, kdy jsem měla brát bráchu a svoje dvě kamarádky do školy. Nastartuju, chci se rozjet a Keiji nějak divně trhá. Říkám si, že jsem asi špatně zařadila, páč ta řadící páka mu pořád nějaký problém. Tak to zkusím znova a furt to tak divně trhá. Nakonec se brácha začal smát a říká: "Yuurinko, ono by to chtělo dát dolu tu ruční brzdu." Ale to štěstí s ruční brzdou se mě drželo dál. Když jsem holky v ten samý den přivezla do školy, tak jsem si říkala, že raději tu brzdu dávat nebudu, abych na ni zase nezapomněla. Když jsem akorát vystoupila z auta a obcházela ho, slyším své kamarádky "Yuuri, ono to jede!!" Dostala jsem šílený záchvat smíchu, mezi kterým jsem křičela, až zatáhnou za ručku. Ještě že jedna z nich má rychlé reakce.
Po týdnu ježdění, kdy na sněhu více přibylo, jsem jela večer domů. Opět jsem tak trochu zapomněla na ručku a když jsem stále zastavovala a snažila se rozjet do kopečka u kruháku, tak Keiji chcíp a nazdar. Málem jsem umřela smíchy v tom autě taky. Naštěstí to byl můj poslední zážitek s ručkou.

Ale jsou tu další zážitky!! Jako například - náklaďák. Najedu si k hlavní silnici a kouknu se, jestli na ní mohu najet. Nějaký náklaďák jel celkem daleko od mně, tak jsem tam vjela. V tu ránu byl ten náklaďák za Kejiho zadkem a troubil. Ten blbec musel jet buď hrozně rychle nebo si schválně ještě přidal, aby mě dohnal. Celou dobu jsem toho idiota měla za prdelí! Projela jsem jen tak tak přes semafor, kde mi už pomalu skákala červená a on se mě stejně držel a projel i na tu červenou! Ještě že jsem po těch 5 kilácích zatáčela jinam. S tím se jistě ten blbec špatně smiřoval, páč hrozně troubil a blikal. Ach jo.
Ale ten největší zážitek, který se mi stal dneska, mě přivedl k tomuto článku.
Maminka chtěla, abychom s bráchou nazdobili perníčky, tam mě s mým drahým sourozencem poslala pro vajíčka. My vesele nasednem do auta a jedem. Když jsem přijížděla k tomu obchůdku, tak ještě jak jsem byla daleko od něj, tak jsem si myslela, že nemůžu zastavit tam, kam jsem chtěla, a tak jsem rychle zabrzdila, abych mohla vjet ke krajnici, která byla blíž než můj připřavený cíl. A jak jsem koneckonců jela rychleji, než jsem chtěla, tak jsem to díky sněhu neubrzdila a napálila do kopce shrabaného sněhu. Naše výrazy s bráchou se nadají popsat. Cítila jsem se jako z rodiny Simpsonů, páč jsme pak oba propukli v hlasitý smích. Tak jsem si chtěla couvnout, abych v tý hroudě nezůstala, ale co se stalo... No vlastně se nic nestalo, páč se mi Keiji ani nehnul. Uvízli jsme! Takže jsme s bráchou vystřelili z auta a snažili se Keijiho vyhrabat, nešlo to. Tak jsme pak zavolali taťku a ten nás s mamkou zachránil (odhrabávali jsme a tlačili). Bohužel nás ale zachránil velmi drastickým způsobem, páč Keijiho kola páchly a hrozně se z nich kouřilo, jak taťka stále přidával plyn. Málem jsem se rozbrečela, když jsem viděla Keijiho tak trpět. Ale. Už je to v pořádku. Snad se na mě Keiji nezlobí... /Karin: Naivní.../

Tím bych asi skončila svůj velmi dlouhý proslov. Děkuji za (ne)přečtení.

Vánoce! Wtf?

15. prosince 2010 v 21:13 | Yuuri ^^ |  Né, Kami-sama?
Né, Kami-sama!
Sayu: Lááást Krismas aj gejv jů ma hárt! Bat d very nex dej, jů gejv it evej!
Karin: *jednu jí plácne* mlč už!
Sayu: Áááuu T__T Za co?!
Karin: Za ty trapný písničky. Kvůli tomu, že ses po dlouhý době probrala, to neznamená, že na tebe budu hodná!!
Sayu: Fňuk T.T

Yuuri: Ale no tak, necháte mě mluvit? Konečně mám trochu času a vy se musíte hádat!
Ach jo, řekněte jim někdo něco.

Takže abych nějak začala - Škola *vybouchla jí hlava, takže se rozhodla toho téma přeskočit*
Vánoce... můžete mi někdo, prosím, říct, kde mám shánět dárky?! Chce to nějaký originální nápad bez hezkých prodavačů, kteří mi akorát pletou hlavu /Misaki: Yuuri se totiž podařilo si koupit vůni do bytu za pět stovek, páč ho vybírala s moc hezkým prodavačem -.-"/. Je to fakt složité se pak koukat na to, co chci koupit. Vadí mi ty předvánoční blbosti, ale nikdy jsem se jimi nestresovala. Sayu má Vánoce ráda, takže to přežívám ve zdraví. Alespoň budou prázdniny, který fakt nutně potřebuju. /Karin: Ale vždyť skoro nic neděláš... Yuuri: Vážně? A na to jsi přišla kde? Sama? Aha, tak to chápu... Karin: Drž hubu, ty náno pitomá. Raději si procvičuj paměť do toho svýho mozečku *zaklepe jí na hlavu* Yuuri: Pche! Čí je to asi vina, že jsem tak líná.../
K Vánocům se i vztahuje sníh. A ten se vztahuje k mému ježdění s Keijim /=auto/ (Taky vám to jméno připomíná Love Neko?! *slintá*). Nikdy se mi nestalo, abych k nějaké věci (o lidech ani nemluvě) měla tak rychle velmi kladný citový vztah. Je trochu smutné, že mám auto raději než lidi. Vím, že Keiji mě nikdy nezradí, teď už je ale na mně, abych nezradila já jeho. A on je velmi trpělivý kluk, tak to se mnou snad nějak přežije, i když vím, že jsem hrozná *povzdych*.
No... asi jsem neřekla skoro nic. Chtěla jsem vám něco říci, ale bohužel mi to vypadlo z hlavy tak na to prdím. /*Při této větě si vzpomněla na: Profesor češtiny: "No a proč Vrchlického tedy ta nová generace kritizovala, vzpomeneš si?" Yuuri: "No za ty jeho kudrlinky v těch verších, které ale přitom byly o ničem..." Profesor: "Ano, přesně! Kritizovali ho za tu přeumělkovanost, která sice byla výborná, ale ty jeho verše byly..." Yuuri: "... na prd" Profesor: "Dělej, že jsi u maturity. Řekneš tam 'na prd' a vyletíš" Yuuri: *dusí smích* "Dobře"*/

Kagamine Len - Paradichlorobenzene

6. prosince 2010 v 19:10 | Yuuri ^^ |  Vocaloid
Ach jo, chytla mě úchylka na Vocaloid, snad to rychle přejde, protože jsem fakt asi tím posedlá. Měla jsem se dneska učit (asi jako každý den, ale tentokrát mi vážně hoří u zadku) a co dělám? Dřepím a vykřikuju jediný slovo "paradichlorbenzen!", protože to je jediný, co v té písničce stíhám.
Nikdy bych nečekala, že mě osloví Vocaloid a už vůbec ne písnička s takovým chemickým názvem. Paradichlorbenzen: C6H4Cl2


Hrst třešní

6. prosince 2010 v 18:53 | Yuuri ^^
Hrst třešní

Vocaloid - stroj plný citů

5. prosince 2010 v 0:01 | Yuuri ^^
Luka a Miku
Kdo by kdy čekal, že se zrovna já budu jednoho dne zajímat o něco takového jako je Vocaloid.

Abych to nejdříve vysvětlila. Vocaloid je zpívající syntatizátorová aplikace vytvořená Yamaha Corporation. Jednoduše řečeno je to aplikace, kde si může každý, kdo si ji koupí, vytvořit píseň. Stačí jen napsat slova a melodii. Tím pádem může kdokoli vydat CD aniž by zpíval. To mě ale nikdy tolik nebralo abych řekla pravdu. Většina lidí totiž zná Vocaloid jako zpívající postavičky na youtube. A přiznávám se, že stále patřím mezi ně, protože Vocaloid doma bohužel nemám (za prvé nemám páru jak to sehnat a za druhé - když už jsem něco našla na e-bay, tak za hrozný prachy a mám dojem, že i japonsky a to mi ten rozsypanej čaj /=japonské písmo/ bude k ničemu, když ho nepřečtu).

Ale abych začala s tím, o čem jsem chtěla mluvit více. Řekla jsem vám zhruba, co Vocaloid je (pokud chcete vědět víc, na googlu nebo wikipedii toho je dost). Ale proč vlastně o tom mluvím, když mě samotná aplikace nezajímá? To je jednoduché, já jsem pouhý konzument písní, které z Vocaloidu vyjdou. Někdo udělá krásnou písničku a nádherným textem. K tomu vytvoří pár obrázků, udělá z toho video, šup ho na youtube a Yuurinka se může zbláznit okouzlením. Nebo jsou pro Vocaloidy již nazpívaná i CD, která jsou jistě nejslavnější.
Co ale vlastně všechny tolik fascinuje na Vocaloidu? Je to jen zpívající program. To je pravda... Ale dejte si za tento zpívající program kreslenou postavičku, která tu píseň zpívá a prožívá ji stejně jako vy v tu chvíli. Každá takhle vytvořená postavička má něco do sebe. Každá má jiný, svůj osobní, hlas. Dám příklady nejslavnějších postav: Hatsune Miku (hlavně díky ní je Vocaloid tak proslulý), Megurine Luka, Kagamine Len a Rin (sourozenci), Kaito, Gumi, SF-A2 Miki, Kamui Gakupo, Meiko... je jich více, ale tohle jsou asi nejzákladnější, pokud jsem nenapsala vašeho oblíbence, tak ho klidně připište do komentů.


První ukázka: Hatsune Miku s její nejslavnější písní - "Ievan Polkka"


První ukázka je zvláštní. Zjevně všechny trkl ten pórek (pro japonce cibule či co... ale to je prostě pórek!). Každá postavička má totiž pro sebe charakteristickou věc. Pro Miku je to pórek, pro Luku chobotnice nebo tuňák, pro Kaita zmrzlina a tak dále a tak dále.
Hlavně co se mi líbí, je samozřejmě text písní. Mám pocit, že mi často mluví z duše.


Druhá ukázka: Megurine Luka - "Just be friends"


"Koe o karashite sakenda! Hankyo zankyo muniashiku hibiku..." *na chvíli se ztratila v textu* Ehm... Luka má podle mě nejlidštější hlas. Abychom u té nešťastné lásky zůstali, tak...

Třetí ukázka: Kagamine Rin a Len - "Alluring Secret ~ Black Vow"


Jak smutný příběh. Líbí se mi i to video. Kdo by chtěl, tak zde je anglická verze. Pokud budete někdy hledat přezpívanou verzi, chce to se vážně podívat po nějaké dobré, jelikož hodně lidí má tendence vše přezpívávat, i když zpívat vůbec neumí. Rve mi to uši jen co to slyším.
Oh bože! I když tomu Lenovi je jen 14, tak... *zírá znova na to video* /Misaki: Yuuriiii~ *povzdychne si*/ Jojo, jsem tu. Tak abychom se tu jen nerozplývali nad Lenem, tak následuje ukázka Kaita.


Čtvrtá ukázka: Kaito - "Cantarella"


Jemně pedofilní, zdá se mi. Miku je zde nakreslená na méně než 16 let (její "skutečný" věk). Samozřejmě jsou ale i jiné verze, kterých na youtube najdete spoustu.
Ale abychom u tohoto páru, tak si dáme tentokrát duet (bude více zpívat i Miku) Kaito x Miku.


Pátá ukázka: Kaito a Hatsune Miku - "Cendrillon"


Mám takový pocit, že vás to již nudí. Ale pochopte, že se potřebuji podělit o své štěstí. Jestli je někdo fanoušek Gackta (japonský zpěvák - velmi sexy xD), tak jistě ví, že Gackt byl jeden ze zpěváků, který půjčil svůj hlas jednomu z Vocaloidu - Kamui Gakupovi. Samozřejmě je ale tento hlas upravený.


Ukázka už nevím jaký číslo: Kamui Gakupo - "Venomania no Ouyake no Kyouki"


Nejsem zrovna velký znalec Vocaloid. Ale snažím se jím být, protože to je vážně jediná věc, která mě baví vyhledávat. Nikdy mě nebavilo hledat info o svých oblíbených skupinách. Připadalo mi to nezajímavé, ale Vocaloid je jako jedna velká rodina, která má mezi sebou nějaké vztahy. Díky mnoho přezpívaným nebo upraveným verzím se v tom ztrácím, ale mám už na každou postavu svůj pohled. Vztah mezi nimi je... zvláštní. Řekla bych, že Kaito má silný vztah k Miku. Ale Kaito je obvykle takové trdlo.
Len je naopak klidný, vyrovnaný, někdy se mi zdá trochu moc... prostě jinak přemýšlející. Ale stejně je roztomilý. Má velmi silný vztah ke své sestře. A ve Vocaloidu se může vše - i incest.
Oproti němu je Rin jako.. 14 letá dívka jak má být. Je rozkošná, milá, stydlivá a citlivá.

Kagamine Len - "Spice"




Kagamine Rin - "I like you, I love you"


Další důležitá postava je Megurine Luka. Velmi krásná a milující. A moc dobře to ví. Má v sobě část svého stydlivého, nemluvícího já jménem Toeto (pokud jsem to tedy dobře pochytila). Toeto je tedy další ukázka. Nejdříve se mi ta písnička vůbec nelíbila, ale díky hrozně roztomile-sladké Toeto jsem roztekla...


Megurine Luke - "Toeto"



Teď bych přeskočila od sladkých věciček k Miku, která má také své sladké já, ale její písně jsou většinou spíše drsnější. I když ... když o tom tak přemýšlím, tak je to tak napůl.

Hatsune Miku - "Rotten Girl - Grotesque Romance"



Hatsune Miku - "Love is war"


Písnička "Love is war" je velmi známá.
Uch, je mi až blbé sem ještě něco cpát, ale já toho ještě tolik neukázala! Nejdřív vám ukážu svou bránu do světa Vocaloidů. To, co mě k tomu přitáhlo.

Hatsune Miku - "Can't I even dream?"


Píseň, která ve mě dokáže vyvolat velmi negativní a depresivní pocity. "Koko ni iru no, tsure dashite yo, watashi no oji-sama..." Jaká to slova slabého dítěte.
Další, která se mě nějak psychicky dotýká je tato.

Megurine Luka - "Secret"


Kdo zná vocaloid a zajímá se o ně, jistě ví, že se i tyto postavičky cosplayují. Já sama mám doma cosplay SF-A2 Miki - vánočního Vocaloida. Tak vám dám sem pár ukázek.


Tuhle písničku už jsme slyšeli, že? Tak dáme další. Tato ukázka je písnička samozřejmě opět od Miku - "World is mine".


Ach ano, závidím tak krásným lidem. No to je jedno... Ještě bych vás chtěla informovat o přezpívaných písničkách do angličtiny, o kterých jsem mluvila předtím. Doporučuji se kouknout na slečnu, které vystupuje pod názvem "Rockleetist". Má krásný hlas a její texty v angličtině jsou úžasné.

Ještě další věc. Našla jsem ji teprve nedávno, i když jsem věděla, že se v Japonsku vyrobil robot vypadající jako japonka. Ale až teď jsem našla video, kde tento robot zpívá v podobě Miku. Btw. je to od roku 2009, jak asi postoupili s robotem? Na to se kouknu ještě...


Nejraději bych vám tu vypsala seznam věcí, na který se musíte podívat, ale už to stačí. Jako třešničku na dortu vám sem dám snad nejznámější (po Ievan Polkka) píseň - Magnet.

Hatsune Miku + Megurine Luka - "Magnet"


Tak děkuji za vyslechnutí. Písně, které jsem sem dávala, jsou jistě všem známé (myslím ty, kteří se o Vocaloid zajímají).
Pokud se vám cokoli nelíbilo, napište mi to. Je dost možné, že jsem třeba něco pochopila špatně, takže se ráda přiučím.

The sadness of Sayu

2. prosince 2010 v 20:12 | Yuuri ^^ |  Né, Kami-sama?
Né, Kami-sama!
Trapně dramatický název.

Konečně jsem si našla trošku času (spíš jsem ošulila učení jako obvykle) a mám od teď volno až do pátku  (zítřka?). Poslední měsíc mi proklouzává mezi prsty a mám pocit, jako by nechtěl, abych se chytila za správnou nit. Snažím se zapojit do normálního dění, ale čím víc se snažím, tím je to horší. Tenhle třeťák vážně nesnáším. Nikdy jsem nebyla pilný student a ani být nechci! Pořád se učit je hrozná otrava a řekla bych, že se ze mě díky tomu stává dement! Nevím proč, ale začínám si všímat vysokýho nedostatku v mé slovní zásobě a klesání mé inteligence (dobře, ona asi inteligence jen tak neklesne, ale stejně...). Mám příšernou paměť, nepamatuju si téměř nic. Jinak řečeno, stává se ze mě líný... debil.
To, co děláme ve škole mě často i BAVÍ. Ale nemám čas se tím zabývat, páč mám další jiný předměty (O kterých si učitelé zřejmě myslí, že jsou jediné na světě a tak nám toho dají do nejvíce.), které mě zaneprázdňují a já pak nemám chuť se to všechno učit najednou, když už je devět večer. Takže obvykle to skončí tahákem a tím, že si to jen přečtu. O písemky pak v taháku nic nemůžu najít nebo mi profesorka musí stát před xichtem,  abych se nemohla podívat. Takže chemie za 4, fyzika za 5, zemák za 3, 3, 2... Jak nádherné známky. Bižule, kterou jsme dneska psali bude tak za 3. Je pravda, že jsem se koukla akorát na chemii, kterou jsem se vážně UČILA! Ale dříve jsem procházela bez učení. Ano, koukla jsem se párkrát na něco, ale nepamatuju si chvíli, kdy jsem byla tak zoufalá z nedostatku času. Abych si ale jen nestěžovala, tak mám dobré známky ze všech matik (seminář, normální matika a deskriptivní geometrie) a angličtin (normální ájina a koverzace). Ani netuším, jak to dělám.
Díky tomu všemu končím s učením kolem 10. hodiny (až na dnešek, konečně!) a pak už nemám chuť vůbec na nic. Na film není čas - chci jít brzo spát, na anime nemám náladu a na internet taky ne. Nechceme se mi kreslit, na čtení mám moc vypnutý mozek a psát se mi už tuplem nechce, protože nemám nápady ani dostatečnou vocabulary, my dears (už jí z tý zítřejší písemky z ájiny hrabe).
....
Mám pocit, že jsem fakt pitomec. Jen takový ten šprt, který se nezajímá o jiný svět. Na svoje anime mám minimální čas a když ano, tak nevím, na co koukat, páč nic hezkýho nebo mě dostačujícího už snad ani není. Mám teď akorát rozkoukaný Togainu no Chi a Psychic Detective Yakumo. Na to ale koukám jen díky těm pěkným klukům, to je tak všechno.
Sayu jsem už dlouho neviděla. A když chci být konečně s ní jako třeba teď, tak si jen tiše hraje v koutku a nechce ke mně. Přichází jen ve škole a to velmi málo. Už dlouho jsem nic nenakreslila. Ani o hodiny už nekreslím, páč to nestíhám.
Nedokážu si představit svůj život na vejšce. Tam sice se budu zabývat matikou, která mě baví a nebudu se muset učit chemii a biologii, na které prostě nemám epitely (Misaki: Nechtěla si říct buňky?) - ani cylindrický, ani kubický a ani dlaždicový, o vrstvách ani nemluvě! (Misaki: Pro vysvětlení - dneska psala z biologie na téma "tkáně"). Ale i tak to bude něco, u čeho se budu muset přinutit se učit. A moje vůle na to je dost slabá. Už díky tomu, že mám špatnou paměť se mi do toho nechce a abych si paměť nějak procvičovala... není čas a hlavně ani nevím jak. Díky bohu za můj logický mozek, který funguje jen o písemky. A to také není psané pravidlo.

Kéž bych měla víc volného času. Ani o víkendy už tolik čas nemám. Zrovna tenhle víkend u nás bude babička. Od té doby, co můj drahý dědeček zesnul je u nás velmi často nebo my u ní. Někdy mám chuť nejet, někdy až moc velkou. Ale odmítněte pozvání vdově, která oplakává svého muže. Staré paní, která tak dlouho nosila a vychovávala svého syna, který je mým otcem. To je prostě tabu. Navíc se jede v sobotu do Prahy a v neděli za druhou babičkou oslavit její a mamky narozeniny. Příští týden zase budu v Praze s holkama, snad budu mít volnou alespoň neděli.

Další věc, která mě trápí je sníh. Miluju ho! Miluju i tu podělanou zimu (kdybych alespoň měla teplý boty)! Ale jet si hezky autem, když to klouže jako prase (tady by bylo like a pig, ne as a pig - procvičuje si angličtinu, páč z toho taky píše), je fakt sranda. Ještě že můj drahý Keiji (=auto) je úžasný společník a spolehlivý pohodář. Co s ním ten týden jezdím, tak mě ani jednou nezradil, neuklouzl... nic. Je super začínat své jízdy hned tímhle. Bůh asi sere ten sníh nebo já nevim (Misaki: Yuuri, zklidni slovník!).

Myslím, že bych už mohla skončit se stěžováním si na úplně normální věci, se kterými se potýká  každý. Snad se ke mě Sayu zase někdy vrátí... v jakémkoli stavu.



Btw. mám rozepsaný jedno své vyjádření, tak snad ho někdy dopíšu.