Listopad 2010

"Paní profesorko, já to vyprávění neumím, ale můžu vám zatancovat!"

25. listopadu 2010 v 22:01 | Yuuri ^^ |  Né, Kami-sama?
Né, Kami-sama!
Ach ano. To zase Sayu měla po dlouhé době lepší náladu. A to nemyslím otřesný dnešek, ale středu. To jsme měli od desíti, takže jsem dokázala i mžourat na tabuli místo toho, abych jako v úterý spala. Dopoledne se táhlo jako osmažený sýr (mám hlad), ale odpoledne bylo jiné. Všichni se totiž báli nadcházejícího zkoušení z angličtiny na téma "traveling". Jak úžasné to téma. Naštěstí ještě předtím měly být prezentace týkající se Velké Británie, takže jsme mohli jen doufat, že nakonec na to nezbyde čas.
První hodina uběhla, nastala druhá, zbývaly jen poslední dvě prezentace.
Yuuri: "Pavlína jde po Míše?! Tak to je mi jí líto, nechtěla bych mít prezentaci po Míše. (pro vysvětlení - Míša strávila dvoje prázdniny v Anglii, takže angličtinu skvěle ovládá. Navíc je to nejlepší žákyně v naší třídě.)"
Adri: "Děláš si srandu?! Já bych po Míše nešla nikam! Ani si vyzkoušet boty!"

Poslední prezentace.
Adri: "Zbývá 15 minut!" *tancuje veselý taneček*
Yuuri: "No jo, ale to by ještě stihla někoho vyzkoušet, to by pak bylo tohle..." *udělá smutný taneček*
Adri: "To jo, takže při zkoušení..."
Yuuri: "Paní profesorko, já to vyprávění sice neumím, ale můžu vám zatancovat!"
Adri: *výbuch smíchu*

Mám toho ještě tolik co říct. Sayu poslední dobou stále jen mlčela a mračila se na Karin a Raven, takže jsem neměla náladu sem něco psát a poslední dva dny jsem postrádala i čas.
Ale tak nejdříve začnu úterým. Říkala jsem si "jupí, na úterý nic nemáme!" ale to mě rychle vyvedlo z omylu, jen co jsem přišla na autobusovou zastávku. Píšeme ze zemáku? Aha? No nevadí... tak zemák, to dám. Přišla písemka: výška Pico de Aneto? Nevím. Jakými hlavními městy protéká Dunaj? Vídeň, Bratislava.... nevím. Vyjmenuj moře na M, E, B, S, ..(další písmenka). A nemám je rovnou vypsat všechny, babi? Kam patří jezera: (seznam jezer) Ježiš... nevim. Další? Nevím. A tohle? Tipnu.
Takže krásná písemka. Nemluvě o tom, že jsem zase musela pobíhat po třídě, abych si pak mohla vzít další oddělení (měli jsme totiž 3 části testu - A, B, C). Za chvíli nám ta oddělení bude schovávat po třídě a my je budeme muset hledat!
Další hodina - matika: pohoda. Další hodina - fyzika: Profesor: "Kdo dá voltmetr do sériového zapojení, zemře na státní útraty i když nemají peníze!" Yuuri: *jen tupě kývá, páč neposlouchá*
Fancouzština: Káťa: "Yuuri, co máš z tý písemky?" Yuuri: "Ještě nevím, mi to nedala." *dostane to do ruky* "Hezky, za tři já!" Káťa: "Děláš si srandu?! Já mám čtyřku! Ukaž mi to!"
Dějepis. Chemie -> "Paní profesorko, jak se mám naučit na ten čtvrtek všechny reakce, když je nechápu?" "To se přece musíš naučit. Někomu nejde chemie a někomu zase čeština" "Ale nám nejde NIKOMU chemie až na Míšu, ale ta se nepočítá!" "No to je váš problém, naučte se to nazpaměť" "Aha, tak díky."

Úžasné úterý. Ale co teprve dnešek?! Písemka z chemie - nejlíp za čtyři (a to jsem se fakt učila), fyzika (nečekaná písemka) - za pět (sry, ale fakt jsem neměla čas dělat tvůj blbej úkol). Deskriptíva - mám z toho dobrý pocit. Dnešek jsem navíc strávila bez své sousedky, i když celou dobu seděla vedle mě. Trochu jsme se porafali a asi na hodně dlouho.
Už mě to fakt nebaví. Člověk se začne snažit a vyvine se to takhle. Poslední 2 týdny jsou totálně na prd.

Tím skončil můj chytrý proslov.

PS: už mám řidičák!! A zítra jedu poprvé do školy sama autem. Bojte se!

Kyousuke Motomi

14. listopadu 2010 v 13:39 | Yuuri ^^ |  Mangám

Dengeki Daisy

Karin: Pro ty, kteří nesnáší sladké klišé, nečtěte to!
Dengeki Daisy

Začnu touto mangou od Kyousuke Motomi.

Hodnocení: 10/10
Stav: vůbec netuším, překlad dalších dílů jsem nenašla, takže podle mě stále běží vydávání...

"Don't cry, Teru. I'm here. I'll always be by your side. No matter what happens, I'll protect you. I'll always be -"
Takto sladce začne manga Dengeki Daisy. Vlastně ona je takhle sladká skoro pořád. Ale mě to nikdy neomrzelo, protože jako osvěžení tam Motomi-sensei vložila vtipné scény, které nám v nějakých chvílích říkají, že nejde o nějaký hnusný klišé. A já se na to chytla jako ryba na návnadu.
Abych alespoň řekla nějak příběh v kostce, sama ho ještě totiž plně nechápu, páč jsem Dengeki Daisy nečetla celé.
16leté slečně Teru zemřel před několika lety bratr. Dal jí mobil a řekl, že jí bude pomáhat žít záhadný muž Daisy. Ten Daisy byl ve skutečnosti jejich školník, který nově přišel do Teru školy, aby ji tajně hlídal. Teru se však podařilo rozbít okno a tím si u něj vše musela odpracovat a mezi nimi se vytvořil hluboký vztah.
Mezitím Teru zjistila, že Daisy je hacker. Ale pomohl jí z problému díky tomu, tedy ho nikdy nezavrhla.
Po jednom incidentu Teru došlo, že Daisy je v
podstatě ten školník - Kurosaki, a také že její mobil má asi zvláštní cenu, kterou po sobě její bratr zanechal.
Teru a Kurosaki

Začíná se dozvídat, že její bratr a Daisy patřili k nějaké skupině (hackerů?!). Daisy udělal něco strašného jejímu bratrovi a díky tomu v sobě nosí ohromnou bolest. Aby mu to splatil, chrání Teru, jak nejlépe může /Sayu: Myslím, že by ji chránil i tak... ^w^/ No a bla bla...
Zní to jako hrozné klišé a sama pořádně nechápu, o co tam furt jde, když je Teru furt v nebezpečí. No ale prostě její brácha je nějakej machr no. Každopádně nejraději tam mám ty vtipné scény. V takových mangách by zamilované páry měli cukrovat a bůh ví co, ale ono to tady tak není. Místo toho si nadávají a stále se pošťuchují. Samozřejmě ty romantické scény tam jsou,...
ale prostě... je ti jiné.
Hrozně se mi taky líbí kresba. Líbí
se mi každý Motomi-sensei tah. Kurňa já takhle kreslit, tak... si taky takhle vydělávám.




Beast Master

Beast Master

Hodnocení: 10/10 (u Motomi-sensei to ani jinak nejde)

Yuiko je dívka, která je velmi oblíbená mezi lidmi. Miluje zvířata, ale zvířata nesnáří ji. Reo je chlapec, kterého se všichni bojí, ale zvířata ho milují. Díky tomu, že zachránil Yuičinu kočku, se spolu seznámili. Yuiko zjistila, že Reo je hrozně milý kluk, který se chová jak malé dítě. Než se nově přistěhoval do Japonska, žil v Africe v malé vesnici. Tam se různě pral s leopardy a dostal svou zvířecí část, která je v Japonsku velký problém. Né, že by se choval jako zvíře, ale když se naštve, chová se jako šelma, která by dokázala zabít. Naštěstí jediná Yuiko ho dokáže uklidnit a vrátit k lidskému myšlení. A bla bla...
Fakt miluju klišé slaďárny. Už to opakuju asi po čtvrté. Tady už nejsou tak vtipné scény,
...
které osvěžují, ale i tak je to úžasná manga. Ten chlapec Reo je hrozný tele, ale ví, jak se má k Yuiko chovat.

Abych nějak shrnula svůj názor o Motomi-sensei:
  • Zbožňuju, jak kreslí.
  • Líbí se mi, že dokáže dosadit ty sladké chvíle tam, kam patří.
  • Nemá tam žádné překvapivé obraty, to je pravda.
  • Hlavní postavy u holek nikdy nejsou ufňukané. To je to, čeho si nejvíce vážím. Teru, Yuiko a i ostatní dívky z jejích mang nejsou princezničky.
  • Miluj ty vtipné scény.

TO!

9. listopadu 2010 v 21:03 | Yuuri ^^ |  Ostatním
Přemýšlela jsem, jestli to mám napsat do svých vyjádření nebo to prdnout jen do Né, Kami-sama! Nakonec to dám sem, konec konců se to týká TOHO.

Nesnáším vybírání si TOHO. Je to unavující, depresivní a mě to velmi snižuje sebevědomí. Stojím před TÍM a chvíli na TO zírám, než konečně po TOM chňapnu. Když TO vidím, k většině z NICH cítím velmi záporné pocity, které ve mě vyvolávají touhu zvracet, a navenek se vše projevuje jako můj zoufalý pohled. Nic mi není z TOHO dobrý. Chvíli to odstává, pak je to malé, pak zase moc dlouhé na obvod. Ach jo. /Karin, Misaki: *tik v oku*/
Nakonec si musím vzít TO v abnormální velikosti a ještě mám strach, že je TO malé. Proč nemůžou proboha TO někdy udělat pro lidi, jako jsem já? Né, prostě to asi neexistuje nebo já nevím. Nesnáším to. Musím hledat abych si mohla vůbec vybrat. Je mi líto těch se stejným problémem. Možná to beru jako moc velký problém, ale zkuste si být někdy v mé kůži! Je to problematický, zatěžující a prostě naprd. Po dlouhý době jsem si TO musela koupit a doufám, že zase budu mít od TOHO klid. Stačí mi moje o stupeň snížené sebevědomí z dneška.

A víte o čem vůbec mluvím? /Misaki, Sayu: *ví a kývají* Karin: *nemá ani páru a pokračuje s tikem v oku*/ O nákupech podprsenek......

TikTok Hetalia parody

5. listopadu 2010 v 0:09 | Yuuri ^^ |  Have some fun ^^
*umírá smíchy* Nemám slov! USA prostě... ta holka se na to přesně hodí! Nechápu, jak někdo může vymyslet něco tak úžasného. Vlastní text a zorganizovat to. Muselo to být neskutečně vtipný natáčet. Jak se tam slíkal/a a jak zavírali Japonsku oči! *válí se smíchy znova* Nebo jak vystupovali z tý foto kabiny a poslední Alfred (USA). No úžasný video...


Jako osmnáctiletá...

4. listopadu 2010 v 23:54 | Yuuri ^^ |  Ostatním
Yuuri

Je zvláštní, že je tento týden téma dospělost, když jsem minulý týden měla 18. narozky. Jaká náhoda.
Každopádně mluvení o dospělosti je jedna ohromná kapitola. Dalo by se o tom mluvit z mnoha úhlů, takže se budu snažit všechno zkrátit a říct svoje nejdůležitější myšlenky, který vás jistě "zajímají".


Nedávno se mě několik lidí zeptalo "Tak co? Nedávno ti bylo 18, cítíš změnu?" Moje odpověď byla: "Ne." Ale když se nad tím zamyslím, tak se moje psychika za ten rok celkem dost změnila. Asi je to dobře, ale z nějakého důvodu mě to trochu tíží, že přestávám být ten puberťák s šílenými nápady. Sice ve mě stále je ta hravost a děckost, ale začínám mít pocit, že svět vnímám pomalu ale jistě úplně jinak.
Když si představím, jak shlížím na ty malý parchanty, kterým je tak pod 15 let, nedokážu si představit, jaký budu mít vztah k lidem, až mi bude třicet. Podle mně mě ta nenávist vůči malým frackům opustí, ale bůh ví. Konec konců mě dřív nebo později chytne ten mateřský pud. Taková představa: "Můj drahý manželi, jsem těhotná!" ve mě vyvolává takový ten teplý pocit, ale když si pak představím to škvrně, který by mi mělo řvát v ruce, mám chuť si jít skočit. Být matkou musí být těžké a zatím jsem o tom vážně neuvažovala. Nejvíce mě děsí asi ta představa, že nedokážu udělat nic proto, aby se mé tělo nezměnilo. Prostě si řekne: chci dítě, tak já si sednu na prdel a budu mít dítě. To je vážně super, v podstatě si moje tělo dělá, co chce.
Dospělost také znamená být zodpovědný a mít víc povinností. Skvělé. Nechcete mi někdo dát dětské tělo? Dobře bych se o něj postarala. Nebo zastavit čas na mých 18ti, kdy ještě tolik nemusím přemýšlet o vejšce, budoucí rodině a práci. Je to něco, co je pro mě úplně nové. Do čeho vpluju a ani nebudu vědět jak. Nebudu to moci ovlivnit, nic. Takhle podle mě přemýšlí mladý člověk jako moje maličkost. Tady se přesně odráží ta dětská, nepřipravená část mého já. Je to jako postoupit na vyšší level aniž bych chtěla.
Moje máma je typ člověka, který má ve zvyku říkat "já mám víc zkušeností" "až budeš starší, tak to pochopíš" "v tvých letech..." ZABÍT! Ano, jsem možná malý fracek, ale na svůj věk můžu mít své názory a chápu to jiným způsobem, ale ne špatně. Ona má možná víc zkušeností v tom, jak to chodí ve vztazích v rodině. Já mám ale víc zkušeností v tom, jak to chodí ve vztazích mezi puberťáky. Ona má víc zkušeností ve vaření, ale je naprosto ztracená, když dělá na počítači. Dospělák a mladiství mají každý svoje. Dospělý už nezjistí, jak to chodí mezi mladými a mladí nemají páru, co je to být dospělým.
Je zajímavé, jak se dospělí pak stávají obyčejnými lidmi. Jako mladý člověk si chcete užívat, být originální a někteří mají potřebu i vyčnívat z davu. U dospělých se tohle ale moc nevidí. Každý si myslí, že vybočovat z řady je nenormální, ale člověk jako já si řekne: "proč jako?" Ale tohle už je jiná kapitola.
Dospělí přestávají být ze všeho tolik nadšení. Jejich emoce se ustálí, všechno je hned nevzruší, nerozesmutní, nenaštve...

Chtěla bych toho napsat mnohem víc, ale ten článek už je tak docela dlouhý, tak už na to prdím. Stejně je tento článek opět jen má malá myslánka.

Oscar Wilde - Slavík a růže

2. listopadu 2010 v 16:30 | Yuuri ^^ |  Knihám
Slavík a růže

Mladý student zatoužil po krásné dívce, se kterou by si velmi rád zatančil. Ta však pravila, že pokud jí přinese červenou růži, zatančí si s ním. V chladném počasí je však těžké najít rudou růži, kterou si jeho milá přála. Po usilovném hledání a utápění se v slzách k němu přilétl slavíček a slíbil mu, že mu růži najde. A tak slavíček hledal a hledal. Doletěl k jednomu keři, ten však měl pouze bílé růže. Poslal ho však k jinému keři, ale ten měl bohužel žluté růže. Do třetice se ptáčkovi povedlo rudý keř najít. Jemu ale samým chladem netekla krev v žilách a díky tomu mít květy nebude. Šlo by to jen, kdyby jí slavík zpíval při luně a její trny byly pokřtěny krví ptáčkova srdce. Slavík se vrátil za studentem a pověděl mu, že se nechá obětovat, ale za to musí lásku ctít a být věrný. Student však nevěděl, co mu malé zvířátko povídá, přemýšlel jen, že má sem tam krásný hlas. Ptáček v noci přiletěl k chladnému keři, kterému zpíval celou noc s trnem sevřeném v jeho srdci. Další den student otevřel svá okna a zahlédl nádhernou rudou růži. Zaradoval se a běžel ji dát své milé. Ta ho však odmítla, protože měla jiného muže, který byl bohatší. Mladý chlapec vzteky hodil růži do kaluže se slovy, že je nevděčná, a vrátil se zpátky ke svému učení...


Toto je prosím pohádka od Oscara Wilda. Poprvé jsem ji slyšela jako malá, když ji pouštěli v letadle do sluchátek. Pamatuji si ji až do dnes - dokonce i ten tísnivý pocit, který mě bacil přes srdce, když jsem poslouchala vyprávění o slavíčkovo zpěvu a bolesti.
Uplynulo pár let a Oscar Wilde se objevil v každém sešitu mých spolužáků a i v mém.
Homosexualita, prokletí básníci, výstřednost, bohémství. Všechna tato slova ho vystihují nejlépe.
Proč ale o tom mluvím?
Protože hlavní témata Wilda byla nevděčnost a zbytečné sebeobětování.
Jelikož jsem už trochu starší, tak mi ptáčka sice bylo líto, ale nebyla to nejdůležitější část, která mě na celé pohádce štvala. Nejvíc mě vytočil sám student říkaje "Vy jste nevděčná!" Ano, to je. Ale jeho vnímavost vůči světu je úplně stejná. Sebeobětování slavíka bylo naprosto k ničemu. Někteří řeknou "chudák slavík" jiní zase "chudák kluk", to jsou ti, kteří vidí jen co čtou. Většinu obvykle trkne, že příběh naráží na to, že se slavík zbytečně obětoval, ale co jako? Lidi jsou takový, tak já přece nebudu výjimka. Pochybuju, že i to je napadne. Berou příběh malého ptáčka jako "aha" a nazdar. Jo, je to jen blbá pohádka o keři a ptáku, ale já dávám jen pouhý příklad.
Další věc: lidské srdce je dražší než zvířecí..... *chvíle ticha* .... prosim?! Myslím, že tohle snad nemusím komentovat. Sám slavík měl větší srdce než kdokoli z nás. Větší než já, větší než on, ona a vy.

Tak dobrý, vyblábolila jsem se. Řekla bych, že ty věty jsou hrozně nelogické ode mě, ale je mi to fuk, beru tyhle články jako svou myslánku.

Feelings in smiles

1. listopadu 2010 v 23:39 | Yuuri ^^ |  Škráb, škráb, čmár, čmár...
Ho! Bojte se, Yuuri zase něco vymyslela. No to je jedno, prostě tady to máte. Byla to rychlovka, která mě konečně fakt bavila.

Feeelings in smiles