Povídka by Lant ^^

7. června 2010 v 20:30 | Yuuri ^^ |  Other
Sama tomu nevěřím, ale dostala jsem povídku!! ^^
Lant se mi nabídla, že mi jí napíše jako poděkování za její desing (a to ho zatím ještě neviděla). Takže zde je její povídka... chci toho chlápka domů! .... "Byla jsi příliš naivní..." *Promluví si sama pro sebe do ticha*
Misaki: Pane bože, klikněte na celý článek nebo se zcvoknu...
Yuuri: Aizen-sama! Žádný bůh!!


-------------------------------
Z těch spousty lidí, které znám, mě už mnoho podrazilo, ale jsem si jist, že jedna osoba toho není schopna. Ale jsem toho schopen i já?

Stačí jeden telefonát a já se o to postarám. Je to práce, jako každá jiná. Mnoho lidí mě odsuzuje za to, že jsem schopen vzít život někomu koho ani neznám, ale to nejsem já, kdo je bere. Ne, zabíjíme se sami navzájem a já jsem prostředník, osoba, která to dokončí. Funguje to jako obyčejná objednávka například pizzy, objednáte si ji a za chvíli ji máte. Přesně tak to funguje i u této objednávky, někdo mi zavolá a já splním jeho přání. Většina lidí říká, že by nebyla schopna zabít člověka. Výmysl, každý to dokáže.
Právě se nalézám ve svém domě, přesněji v posteli. Jedna nevýhoda této práce, je jedno kolik je hodin, jestli jsou svátky nebo cokoli jiného. Vždy, musím splnit přání zákazníka.Crrr, uslyším vyzváněcí tón mobilu. Neochotně se pro něj natáhnu.
,,Kdo volá?" Zeptám se unaveně.
,,T-to, není d-důležité." Promluví roztřesením hlasem, někdo na druhé straně. Podle hlasu soudím, že to bude muž. ,,P-potřeboval, bych menší l-laskavost." Hm, tak takhle se dneska říká objednání si nájemného vraha.
,,Kdo by to měl být?"
,,Christin Dylanová." Na chvilku jsem zapomněl dýchat. Rázem jsem stál na nohách a nervózně přešlapoval po pokoji. Nechápu to, na světě existuje několik miliónu lidí a on chce zabít zrovna tuto osobu. Jediná osoba, která mi pomohla a já jí mám teď zabít.
,,Haló! Jste tam?" Z mého přemýšlení mě přeruší, až hlas klienta. Snažím se uklidnit, abych nezněl rozrušeně.
,,Ano. Kdy, bych jí měl.." Na chvilku se odmlčím, než vyslovím to, co dělám už pár let. ,,zabít." Hlesnu.
,,Dnes večer." Hmpf, najednou už vůbec nezní nervózně. ,,Peníze vám pošlu rovnou na účet."
,,Dobře." Je moje poslední slovo než zavěsím.
S mobilem si pohrávám v ruce a snažím se všemožně uklidnit. Je to jen další člověk, nikdo důležitý. Snažím se sám sebe přemluvit. Jestli to nedokážu, rovnou si můžu zabalit a skončit s touto prací. Neříkám, že nejsou i jiné. Ale tato mě popravdě baví a rozhodně se jí nehodlám vzdát.
Zastavím se, mobil stisknu v dlani. Ano, přesně tak, není důvod, abych se tohoto zaměstnáni, vzdával kvůli ní.
Rozhodným krokem jdu, ke svému kufříky, kde mám potřebné nářadíčko ke splnění objednávky. Vytáhnu z něj Diamon Black, absolutní novinka, kterou vymysleli v USA, samonabíjecí pistole.
Mobilem vytočím Christinino číslo.
,,Ahoj." Pozdraví mě radostně. Kdyby jen věděla, co se dneska chystám udělat, zajisté by tak šťastná nebyla.
,,Čau, nechceš se dnes okolo osmé hodiny večer stavit u mě doma?" Optám se.
,,No, dobře."
,,Tak zatím." Rozloučím se. Můj pohled spadne na věc, kterou dnes hodlám použít na nejbližšího člověka. Všimnu si malého smítka, musím ji vyleštit.

Osm hodin večer.
Uslyším zaklepání na dveře, naposledy se ujistím, že pistole, kterou mám schovanou za košilí, nejde vidět a jdu otevřít.
,,Rád tě vidím." Přivítám Christin.
,,Já taky, můžu dál?" Zeptá se.
,,Samozřejmě." Otevřu dveře natolik, aby mohla projít.
,,Už jsem u tebe dlouho nebyla."
,,Hm."
,,Tak proč si-" V půlce věty se zastaví, zřejmě proto, že na ní mířím pistolí.
,,Viktore, co to má znamenat?" Zeptá se mě tichým vyděšeným hlasem.
,,Vážně mě to mrzí, ale nemůžu jinak." Odpovím popravdě.
,,Ne, můžeš!!" Teď už křičí. ,,Po tom všem co jsem pro tebe udělala, mi to takto oplácíš? Jak můžeš? Jak můžeš být taková stvůra?!" Po lících ji začnou stékat slzy a jedna po druhé dopadají na koberec.
,,Ale víš co? Tušila jsem, že jednou k tomuto dojde. Věděla jsem, že se nedokážeš změnit. Protože si moc slabý." Řekne mezi vzlyky naštvaně, pohrdavě.
Nabiji pistol a namířím ji na její srdce. V jejích očí, se znovu objeví strach. Strach o svůj vlastní život.
,,Vážně jsem nechtěl, aby to takto skončilo."
,,Vždyť ani nemusí!! Můžeš tu pistol kdykoli teď zahodit!" Rozkřičí se. ,,Prosím nedělej to." Vypraví mezi vzlyky.
,,Máš pravdu." Ruku s pistolí svěsím podél svého těla. Popojdu k ní pár kroků a jednou rukou obejmu. Obětí mi oplacuje. Nahnu se k jejímu uchu a zašeptám.
,,Máš pravdu, nemusím, ale já chci." Řeknu chvilku před tím, než se ozve rána a její bezvládné tělo na mě spadne.
,,Byla jsi příliš naivní..."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama